Jak jsem zakopal kamaráda

Během mé dlouholeté spolupráce s firmou odešel na věčnost jediný člověk, kolega přímo z našeho týmu. Nemoc ho trápila nevybíravým způsobem léta letoucí, pak přišly nějaké přídavné komplikace a Danielovo tělo to už odmítlo zvládat. 

Mnoho přátel, spolupracovníků a známých se zúčastnilo oné rozlůčkové mše v kostele, která předcházela samotnému pohřbu. Bylo to někdy během všedního dne a z firemní základny jsme na obřad vyrazili několika auty, časově tak nějak akorát. Já a naše auto jsme také posloužili k dopravě. Ke mně přistoupil pan šéf se svojí sekretářkou a ještě myslím jedna kolegyně, už ani nevím konkrétně kdo. Venku byla docela zima a sychravo a rozehřátý dech pasažérů, kteří na poslední chvíli spěchali na akci, přispěl vydatně k vnitřnímu zamlžení vozu. Takže jsme vyjížděli poměrně pozvolna, leč za vydatného ofukování předního skla. Pan šéf mě nezapomněl ihned poučit, jakže to mám správně udělat, aby bylo dosaženo nejefektivnějšího odmlžení. Svým způsobem měl pravdu, nicméně neznal některé taje a mé osobní postupy, vhodné pro tento konkrétní vůz...a navíc použil svůj ne neobvyklý tón, který sděloval druhému, že je rozhodně v hierarchii inteligence a schopností opět na nějakém nižším postu. Bylo v tom většinou současně něco tohoto druhu osobního, plus jakási nespokojenost šéfa, co že to má ve firmě za ‚nedokonalu‘, plus potřeba někoho poučit, jak to má být správně a nezřídka i použít nějaký vhodný hromosvod svých napnelismů. Jelikož jsem již za ta léta věděl, jak tyto záležitosti fungují, raději jsem mlčel; jednak proto, že jsem nechtěl zbytečně vířit již rozvířené a také řídím raději ve vnitřním klidu a soustředěnosti. Opravdu nejsem z těch, kteří jsou schopni během řízení číst zprávy na mobilu, natož za jízdy na dálnici pracovat na notebooku. Navíc mi to přišlo docela úsměvné, že můj šéf nepostřehl, že vstoupil do prostoru, kde – alespoň co se záležitostí auta a řízení týká - šéfuji pro změnu já :-). Další blesk potom sjel zanedlouho po hromosvodce sekretářce. 

Pokud jde o pana šéfa obecně, snažil jsem se v něm spatřovat jeho přivrácenou stranu. To už i kvůli sobě, aby se mi nedělaly boule na duši; z určitého pohledu jsme jeden za osmnáct  a druhý za dvacet bez dvou. A udržitelnost míru ve vztazích také není k zahození. Coby uživatel silně nadprůměrného IQ, permanentně vystaven zkoušce jak s ním zacházet, to svým způsobem neměl lehké. Být vzdělaným člověkem vize neznamená, že je tu automaticky i dar vést druhé lidi tak, aby se u toho cítili dobře a bezpečně; a to i když si to člověk z dobré vůle přeje.

Ale jedeme na pohřeb.

Na obřad v kostele jsme přijeli včas. Myslel jsem spíš na Danielovu vdovu; bylo mi té ženy líto, ale zároveň jsem vnímal, že až propluje svým obdobím truchlení, v určitém smyslu ji pravděpodobně čeká život s menší zátěží.

Obřad skončil a já čekal u auta, coby vzorný taxikář, na své původní pasažéry a když dlouho nešli, šel jsem se po nich osobně poohlédnout.

Zjistil jsem, že již zcela všichni odjeli na pohřeb; ti 'moji' se asi vmáčkli k někomu jinému. Každopádně jsem takto nabral slušný delay. Další se přidal přímo na hřbitově, jelikož jsem nevěděl, kde je hrob a moje smečka byla již dávno někde vpředu.

Když se mi konečně podařilo dorazit k cíli, zastihl jsem už jen partu hrobníků, jak zasypávají jámu. Požádal jsem je tedy, jestli by mi půjčili lopatu a já mohl také přihodit něco hlíny. 

A tak jsem zakopal kamaráda. Řeknu vám, že tak zvláštně slavný pocit  jsem už dlouho nezažil. Všechny nepříjemné dojmy z cesty i ze zpoždění šly někam pryč. A toto mé osobní rozloučení s Danielem jsem považoval, a dodnes považuji, za tu nejlepší verzi, která se mohla stát.