Přátelé, předkládám zde v audio-formě krátký příběh nazvaný Setkání v Ein Bokek; vyprávění je doplněno krátkými hudebními fragmenty z mého šuplíku a ilustrativními fotografiemi.
Kdo by raději zvolil formu psanou, níže je i text příběhu.
Přeji příjemný poslech (počtení).
Kdo by raději zvolil formu psanou, níže je i text příběhu.
Přeji příjemný poslech (počtení).
-Audio-
Na jaře roku 2018 jsem se na své cestě po Izraeli rozhodl strávit nějakých pár hodin na pobřeží Mrtvého moře a trochu si užít lázně v extrémně slané vodě, odpočinout ve stínu a pak pokračovat v cestě. Znalci vědí, že tam nejde o klasické koupání a plavání, ale spíš o rochnění se v tekutině s vysokou hustotou, která má ovšem vpravdě lázeňský vliv na náš organismus. Přes kůži obdrží tělo vysokou dávku minerálů, což většinou následně způsobí takovou spokojenou únavu. Bylo dost vedro, ve stínu asi 30 stupňů; dost i na toto místo v tomto období. Auto zůstalo zaparkované na menším parkovišti při hlavní silnici, kousek nad městečkem. Ta k vodě blízká parkoviště byla plná a projít se trochu, mi nebylo proti vůli; k onomu plážovému místu tak asi 3km.
Cesta zpět je do kopce a já vyhlížím, že si už sednu, pustím klimu a odjedu.
Jenže ouha, motor nechce naskočit. Dlužno říct, že imobilizér auta je pod
zakódovaným přístupem, takže zkouším několikrát
celý proces v naději, že jsem snad udělal chybu, a že se to konečně už podaří. Ale
nepodařilo. Říkám si tedy, že se ten systém asi celý přehřál a že budu muset počkat,
až zajde slunce a vozidlo začne aspoň trochu chladnout. Asi máte představu, jak může
být rozpálené auto, stojící několik hodin odstavené v pouštní krajině.
Tak si tedy beru pár osobních věcí, hlavně vodu, sice už dávno
ne jen tak trochu vlažnou, a vydávám se do nedalekého vádí,
kde lze najít místa se stínem, ale i úzký potůček chladivé vody.
Za nějaké dvě hodiny to vypadá, že parkoviště bude již ve stínu a tak se vydám zpět k autu. Se zatajeným dechem zkouším, jestli se start zadaří. Nic. Tedy motor nic, zato ve mně narůstá jakýsi zvláštní pocit namíchaný ze zklamání, bezradnosti, snad i paniky, úzkosti, ale i trošinky něčeho, co lze popsat jako plamínek naděje, že nějaké řešení přece musí existovat. Věřící jedince zajisté napadne, jestlipak jsem se za svoji situaci modlil. No ano. A hodně. Dal jsem si druhou velkou pauzu a čekal, až to všechno zchladne ještě víc. No a pak zkouším znovu nastartovat. Nee. Ještě v době, kdy dělám tyto své poslední pokusy, si všimnu, že na parkoviště vjíždí taková menší kolona terénních aut. Vypadaly impozantně. Opravdové festovní teréňáky s velkou výškou podvozku nad zemí, žádná SUVéčka. Na střechách plně naložené všemožnými věcmi, co jen lze na cestách potřebovat. Bylo jich asi 7 nebo 8 a vypadali celkově jako nějaká starodávná pouštní karavana naložená zbožím, jen místo těch velbloudů ocelové stroje. Jeden z nich zastavil hned vedle, mezi mým autem a nějakým dalším parkujícím. Docela natěsno; ne že by mi to vadilo, ale ve svém pokusu o vstřícnost, jsem mu chtěl vysvětlit, že bych se klidně rád ještě odsunul bokem, aby měl trochu víc prostoru kolem sebe, ale, že mi to holt nehodlá chytnout, tudíž moje ochota nedojde k naplnění. Muž ve zralém středním věku, když slyšel, že mi nefunguje auto, se začal chovat, jako bych ho postavil před velmi očekávanou, žádoucí a radostnou výzvu, aby se mojí situací začal intenzivně zabývat. Ukázalo se, že celá tato výprava je složena z rodin, příbuzných a přátel, kteří si udělali takový velký společný autočundr v období týdne svátků. Chlapi se nakupili kolem mého autíčka a dohadovali se, co jako že by bylo dobré udělat a tak. Zkoušeli všemožné věci; pokud si vzpomínám, alespoň jeden z nich byl automechanik.
Poutníci si rozložili kempovací stolečky a židličky, nanosili všemožné dobroty, kafe, čaj i ledovou vodu a pozvali mě, abych přisedl. Jedli jsme, popíjeli a popovídali si. Někteří se šli vykoupat s dětmi k moři, jiní piknikovali a jeden až několik se jich průběžně staralo o moje auto a snažili se z něj dostat život. Požádali mě, abych jim dal telefonický kontakt na autopůjčovnu, ze které bylo auto pronajaté. Při jejich následné komunikaci s kanceláří jsem si uvědomil, že toto bych fakt sám nedal. Moje ne příliš dobrá angličtina a jejich - těch v kanceláři - sice plynulejší, zato velmi pravděpodobně se silně modulovanou výslovností - to by asi moc nedopadlo. A tak jsem byl moc rád, že si mohli na ono odborné téma, jak napravit zlobivý stroj, povídat ve své hebrejštině. Veliké a složité kousky zkoušeli; různě něco přepnout, otevřít dveře auta, přepnout zase jinak, zavřít dveře, otočit klíčkem startování... v mnoha různých variantách a pokusech, jak jsem pozoroval. Leč úspěch žádný. Takže, konečný verdikt - mám počkat na odtahovku, která přiveze náhradní auto a toto si odveze. A mám se prý vyzbrojit trpělivostí, že to u nich může třeba i trochu trvat. Ale to mi opravdu vůbec nevadilo. Byl jsem totiž tak zalitý vděčností...Bohu, za toto zaopatření a jim, že mi to všechno tak pěkně zprostředkovali. Pomalu jsem se začal vystěhovávat z auta; všechno, co jsem na těch pár týdnů na cestách měl naložené. No a oni naopak postupně pakovali svoje věci, aby už pokračovali v cestě. Nové auto mělo dorazit asi za hodinu až dvě.
S pocitem velké úlevy jsem mával odjíždějícím ocelovým velbloudům a jen tak pro jistotu ve stavu věcí si sednu za volant a s pohledem na poslední odjíždějící teréňák, vyťukám kód a otočím klíčkem zapalování. Motor naskočil, jakoby se předtím vůbec nic nedělo. Tu směsici pocitů a myšlenek, které mě zaplavily ani nebudu líčit. Zkouším zopakovat nastartování ještě asi dvakrát...motor šlape jak hodinky a mně přijde, jakoby na mě autíčko vrtělo rozšafně ocáskem jak zaběhnutý pejsek, který se právě vrátil domů a dělá, že o nic přece nejde. Po nějakém čase mi dochází, že tady čekám na odtahovou službu, která je už na cestě a veze mi auto, které vlastně již nepotřebuji a míní si naložit nepojízdné, které ovšem pro změnu již funguje. Jasně, říkám si, zavolám řidiči, že už to není potřeba ať se tedy v klidu vrátí zpět. Jenže - z Beer Ševy, odkud vyjel, až sem, je to nějakých 80 až 100 km; podle toho, jakou cestu zvolil. A není vyloučeno, že mi vyúčtují marný výjezd. Nakonec se tedy raději ani o telefonické vysvětlování aktuální situace nepokouším, abychom se případně do toho úplně nezamotali, a tak se smíšenými pocity, přepnu do pragmatického módu a dělám mrtvého brouka. Někdy kolem 22 hodiny mi řidič volá, kde že to vlastně konkrétně na něj čekám a po určitém dolaďování mé pozice konečně přijíždí. Všechno proběhne hladce. Jedno auto dolů, druhé navijákem nahoru, pár podpisů a mějte se fajn. Naložím všechny svoje věci do nového vozu (mimochodem, vyšší kategorie, než platím) a vyrazím směr Masada, kde hodlám přenocovat. Opravdu - velmi velmi zvláštní den.
Za nějaké dvě hodiny to vypadá, že parkoviště bude již ve stínu a tak se vydám zpět k autu. Se zatajeným dechem zkouším, jestli se start zadaří. Nic. Tedy motor nic, zato ve mně narůstá jakýsi zvláštní pocit namíchaný ze zklamání, bezradnosti, snad i paniky, úzkosti, ale i trošinky něčeho, co lze popsat jako plamínek naděje, že nějaké řešení přece musí existovat. Věřící jedince zajisté napadne, jestlipak jsem se za svoji situaci modlil. No ano. A hodně. Dal jsem si druhou velkou pauzu a čekal, až to všechno zchladne ještě víc. No a pak zkouším znovu nastartovat. Nee. Ještě v době, kdy dělám tyto své poslední pokusy, si všimnu, že na parkoviště vjíždí taková menší kolona terénních aut. Vypadaly impozantně. Opravdové festovní teréňáky s velkou výškou podvozku nad zemí, žádná SUVéčka. Na střechách plně naložené všemožnými věcmi, co jen lze na cestách potřebovat. Bylo jich asi 7 nebo 8 a vypadali celkově jako nějaká starodávná pouštní karavana naložená zbožím, jen místo těch velbloudů ocelové stroje. Jeden z nich zastavil hned vedle, mezi mým autem a nějakým dalším parkujícím. Docela natěsno; ne že by mi to vadilo, ale ve svém pokusu o vstřícnost, jsem mu chtěl vysvětlit, že bych se klidně rád ještě odsunul bokem, aby měl trochu víc prostoru kolem sebe, ale, že mi to holt nehodlá chytnout, tudíž moje ochota nedojde k naplnění. Muž ve zralém středním věku, když slyšel, že mi nefunguje auto, se začal chovat, jako bych ho postavil před velmi očekávanou, žádoucí a radostnou výzvu, aby se mojí situací začal intenzivně zabývat. Ukázalo se, že celá tato výprava je složena z rodin, příbuzných a přátel, kteří si udělali takový velký společný autočundr v období týdne svátků. Chlapi se nakupili kolem mého autíčka a dohadovali se, co jako že by bylo dobré udělat a tak. Zkoušeli všemožné věci; pokud si vzpomínám, alespoň jeden z nich byl automechanik.
Poutníci si rozložili kempovací stolečky a židličky, nanosili všemožné dobroty, kafe, čaj i ledovou vodu a pozvali mě, abych přisedl. Jedli jsme, popíjeli a popovídali si. Někteří se šli vykoupat s dětmi k moři, jiní piknikovali a jeden až několik se jich průběžně staralo o moje auto a snažili se z něj dostat život. Požádali mě, abych jim dal telefonický kontakt na autopůjčovnu, ze které bylo auto pronajaté. Při jejich následné komunikaci s kanceláří jsem si uvědomil, že toto bych fakt sám nedal. Moje ne příliš dobrá angličtina a jejich - těch v kanceláři - sice plynulejší, zato velmi pravděpodobně se silně modulovanou výslovností - to by asi moc nedopadlo. A tak jsem byl moc rád, že si mohli na ono odborné téma, jak napravit zlobivý stroj, povídat ve své hebrejštině. Veliké a složité kousky zkoušeli; různě něco přepnout, otevřít dveře auta, přepnout zase jinak, zavřít dveře, otočit klíčkem startování... v mnoha různých variantách a pokusech, jak jsem pozoroval. Leč úspěch žádný. Takže, konečný verdikt - mám počkat na odtahovku, která přiveze náhradní auto a toto si odveze. A mám se prý vyzbrojit trpělivostí, že to u nich může třeba i trochu trvat. Ale to mi opravdu vůbec nevadilo. Byl jsem totiž tak zalitý vděčností...Bohu, za toto zaopatření a jim, že mi to všechno tak pěkně zprostředkovali. Pomalu jsem se začal vystěhovávat z auta; všechno, co jsem na těch pár týdnů na cestách měl naložené. No a oni naopak postupně pakovali svoje věci, aby už pokračovali v cestě. Nové auto mělo dorazit asi za hodinu až dvě.
S pocitem velké úlevy jsem mával odjíždějícím ocelovým velbloudům a jen tak pro jistotu ve stavu věcí si sednu za volant a s pohledem na poslední odjíždějící teréňák, vyťukám kód a otočím klíčkem zapalování. Motor naskočil, jakoby se předtím vůbec nic nedělo. Tu směsici pocitů a myšlenek, které mě zaplavily ani nebudu líčit. Zkouším zopakovat nastartování ještě asi dvakrát...motor šlape jak hodinky a mně přijde, jakoby na mě autíčko vrtělo rozšafně ocáskem jak zaběhnutý pejsek, který se právě vrátil domů a dělá, že o nic přece nejde. Po nějakém čase mi dochází, že tady čekám na odtahovou službu, která je už na cestě a veze mi auto, které vlastně již nepotřebuji a míní si naložit nepojízdné, které ovšem pro změnu již funguje. Jasně, říkám si, zavolám řidiči, že už to není potřeba ať se tedy v klidu vrátí zpět. Jenže - z Beer Ševy, odkud vyjel, až sem, je to nějakých 80 až 100 km; podle toho, jakou cestu zvolil. A není vyloučeno, že mi vyúčtují marný výjezd. Nakonec se tedy raději ani o telefonické vysvětlování aktuální situace nepokouším, abychom se případně do toho úplně nezamotali, a tak se smíšenými pocity, přepnu do pragmatického módu a dělám mrtvého brouka. Někdy kolem 22 hodiny mi řidič volá, kde že to vlastně konkrétně na něj čekám a po určitém dolaďování mé pozice konečně přijíždí. Všechno proběhne hladce. Jedno auto dolů, druhé navijákem nahoru, pár podpisů a mějte se fajn. Naložím všechny svoje věci do nového vozu (mimochodem, vyšší kategorie, než platím) a vyrazím směr Masada, kde hodlám přenocovat. Opravdu - velmi velmi zvláštní den.
Tedy - myslete si o tom všem, co chcete... já jsem udělal totéž.
Žádné komentáře:
Okomentovat