Jak jsem to prožil 

Trávil jsem tenkrát krásné dny v úbočí beskydských kopců, blízko obce Horní Bečva. Menší rekreační středisko náležící firmě - a nebo jak se tehdy říkalo "podniku" - pro který pracovali moji rodiče.
Tři chaty a jedna větší, zvaná hlavní, stojící u převážně jehličnatého lesa, s nádhernými výhledy dolů i nahoru, svahy s několika usedlostmi místních obyvatel; k některým z nich jsme po brzkém ránu chodívali koupit do konvičky čerstvě nadojené mléko, ještě bývalo teplé. Maminka mi často našlehala vidličkou hladinku mlíka v mém hrníčku, která se pak pěkně napěnila a zhoustla a já to s labužnickým požitkem smlsnul.

Na tyto čtrnáctidenní akce, které jsme absolvovali téměř každé léto, jsem jezdíval velmi rád a těšíval se na na ně s velkým předstihem. 

Jednak mi už tenkrát vyhovovala blízkost ještě téměř panenské přírody, vypadnul jsem alespoň na čas ze standardní neutěšené atmosféry u nás doma a trávil jsem čas od rána do večera většinou se svými vrstevníky, dětmi spoluzaměstnanců mých rodičů. 
Těšíval jsem se i na konkrétní kamarády, s kterými jsem se cítil dobře. 

A taky na Olinku. To byla holčička snad o rok či dva mladší; její dědeček fungoval na středisku jako správce, takže tam bydlel celou sezónu a jeho vnučka často trávila část léta s ním. To byla moje tehdejší malá dětská láska; přátelství doplněné takovým tím zvláštním pocitem touhy, být onomu člověku co nejblíž a co nejčastěji, vztah zcela prostý oné vědomé sexuální ambice. Bylo mi tenkrát devět.
Moje o třináct let starší sestra nás přijela na rekreaci navštívit se svou před pár týdny narozenou dcerkou. To byla moje první neteř a já, malý strejda, jsem se později na ní trénoval, jak vozit miminko v kočárku a postarat se alespoň o ty jeho nejzákladnější bio potřeby, jako napít a dudlík. Já jsem si běžně dělával z obsazeného dětského kočárku takový ruční terénní všemu-odolný stroj, popřípadě závodničku. 

A děti to (občas na rozdíl od jejich maminek) milovaly. 

Potom jsem jednoho srpnového rána vnímal ve vzduchu mezi dospěláky nějakou divnou poplašenou atmosféru; vidím dodnes, jak paní Oswaldová běžela kolem chaty, lomila rukama a naříkavým hlasem volala: "...je válka, je válka...".
Pár dětí se nás sešlo na místním malém kolotoči, seděli jsme na sedačkách a v pomalém pohybu kroužili všichni kolem a mudrovali, co se děje a co budeme dělat a jak to dopadne. Z toho si pamatuji jen to, že jeden z chlapců prohlásil (jistě reprodukoval, co slyšel od svých dospěláků), že nám Tito přijde na pomoc. (Pro ty, kdo nepamatují - Josip Broz Tito byl tenkrát hlavou Jugoslávie; a tento stát nebyl zdaleka poslušný politickému diktátu Sovětského svazu.)

S určitostí si vybavuji ten do té doby nepoznaný úzkostný pocit neznámého vnějšího nebezpečí, který z mnohých z nás ždímal slzy.

 Snad druhý nebo třetí den následoval předčasný odjezd veškerého osazenstva chatek z rekreace domů. Cestou autobusem zpět do Brna jsme pak potkávali tanky, obrněné transportéry a další vojenská vozidla neznámých typů, s cizími nápisy. 
Pro rodiče to bylo tak trochu repete, po nějakých 23 až 29 letech; podle toho, kterou cizí uniformu má člověk na mysli. Mnozí to však zažili poprvé. 

Když jsme pak v Brně chodívali s maminkou na nákup ulicí, kde sídlila vojenská kasárna, pamatuji si že hned za plotem byl vyhlouben zákop a v něm drželi stráž cizí vojáci s kulometem na trojnožce, namířeným do ulice, kudy jsme procházívali.
To bylo před 55 lety.