Prožil jsem své dětství v dobách, kdy si děti běžně hrávaly s dřevěnýma a plechovými hračkami. Asi největší moje dřevěná byl náklaďák vyklápěčka, na délku tak půl metru. Nebo snad i více?  No raději budu ubírat, protože jsem relativně nedávno zažil zvláštní věc a z toho nabyl patřičné ponaučení. Pořádali jsme sraz spolužáků základky a v rámci toho se šli společně podívat do prostor školy, které nám byly tenkrát po devět let každodenním "známým" prostředím. Překvapilo mě, že všechno, doslova všechno, mi nyní přišlo hrozně prťavé. To byl ten kontrast mezi viděním věcí nyní a obsahem v mé paměti z dětství. Malinké třídy s malinkými židličkami a lavicemi, malinké mísy na záchodě a hlavně malá tělocvična; ta mi asi "uvízla" zvlášť nafouknutá; byl to totiž prostor, který jsem na rozdíl od obvyklého standardu u svých vrstevníků moc nemusel. A tak se mi asi zapsal coby hrůzostrašně veliký, kde se člověk musí snažit podávat výkony, na které nemá buď fyzicky a/nebo psychicky.
Takže náklaďák...nejlepší využití měl na pískovišti; byl schopen naložit několik kyblíčků písku a pak, za patřičného doprovodného vrčení a řevu motorů "na hubu", se přemístit o kousek dál, například tam, kde se stavěl monstrózní pískovišťový tunel.
Z plechových hraček, to byl u mě asi nějaký parniválec na klíček, podobně nějaký tank a buldozer. Vyšší liga byly pak hračky plechové, doplněné elektrickým pohonem. Měl jsem takový docela masivní vláček, nikoliv Piko, to u mě přišlo až později v podobě modelu rozměrové třídy TT. A pak byly nějaké klučičí oblíbenosti na dálkové ovládání...nemyslím radiové, to bylo tenkrát doménou téměř výhradně leteckých a lodních modelářů. Však jsem také strávil nemálo času blízkým pozorováním jejich činnosti; hlavně v prostorách medláneckého letiště jsem býval docela častým divákem a snil o tom, jak budu mít taky takový model na benzinový motorek a RC ovládání. To naše „obyčejné dálkové ovládání“ znamenalo, že například buldozer pásák měl u sebe snad dva metry dlouhý kablík a na jeho konci ovládací skříňku s několika tlačítky, přepínači a schránkou na baterie. Takové hračky byly u mne většinou záležitostí vánočního dárku, takže jsem se především kvůli tomuto na Vánoce docela těšil a byl ochoten vytrpět i pro mě hrozně nepříjemnou Štědrovečerní večeři, popřípadě jiné naše vnitro-rodinné nezáviděníhodnosti. Ucítit rybí zápach pro mne bylo něco, co mi spolehlivě dráždilo můj psychosomatický zažívací systém. Pokračovat nebudu, ne dnes. Možná i z těchto důvodů byl můj vztah k těmto svátkům, více či méně po velkou část dosavadního života, poměrně dost ambivalentní. Měl jsem také moc rád svůj model parního stroje...naprosto funkční, precizně vyrobená věc. Topilo se pod mosazným kotlíkem pomocí kostek pevného lihu, kotel měl nahoře dva ventily, jeden jako funkční parní píšťalu a druhý bezpečnostní, kdyby někdo moc topil. Pára pod tlakem byla vedena do pístu stroje, který pomocí mechanického převodu roztáčel hřídel opatřenou setrvačníkem.
Měl jsem moc rád stavebnice, u mě tenkrát Merkur, klasická celokovová a později Elektro-merkur. S těmi jsem si opravdu hodně vyhrál. A jak už jsem zmínil, menší kolejiště modelové železnice třídy TT, se v mém dětském arzenálu časem objevilo taktéž. Všemožné výhybky, semafory světelné i mechanické, závory, různé vagónky a pár mašinek. Udělal jsem si k tomu všemu centrální ovládací panel, primitivní konstrukce z dítěti dosažitelných materiálů, ale zcela funkční.
Moc rád jsem pobýval venku, bylo mi tam nějak volněji než v často tísnivé atmosféře doma. Mezi nejoblíbenějšími hrami byly ty s příchutí dobrodružství - na indiány a cowboye, na policajty a zloděje, na vojáky apod. Pokud se to mohlo navíc odehrávat v nějakém víc přírodním prostředí než mezi domy v městském sídlišti, hra dostávala ihned další působivý rozměr. Miloval jsem hru na indiány v prostředí beskydských luk a lesů...tam jsme jezdívali s rodiči na dovolenou; a všichni dětští kamarádi jsme mívali dlouhodobě "přidělené" role, ke kterým jsme se vraceli zase další rok tamtéž. Zažil jsem i nějaké docela "prokomponované" hry na vojáky; nešlo tam zdaleka ani tak o akční část konečné bitvy, jako spíš o předem připravené sepsané plány akce včetně načasování, vlastnoručně namalované mapy terénu pro jednu i druhou stranu střetu a úžasně napínavý pocit při těch tajných taktických přesunech, apod. 
Mezi městskými domy a také uvnitř, v jejich temných chodbách, jsme sváděli bitvy pomocí osobně vyrobených gumičkových pistolí a pušek. Byly to jednoduché, ale docela promyšlené systémy; většinou jedno-ranky, ovšem s visící zásobou gumiček připravených k nabití. A nebo potom i troj-ranky. Pro pistole sloužily coby střelivo malé gumky a pro pušky se používaly zavařovačky. Vlastně to bylo všechno trochu takovým předchůdcem paintballu :-)) Dnes, coby zarytý pacifista, se na to dívám již s určitým shovívavým porozuměním; tenkrát jsem takové věci prožíval docela vášnivě.
Se svým nejfrekventovanějším kamarádem jsme společně obdivovali vlaky a tak jsme  se na ně chodívali s nadšením dívat na jedno konkrétní místo u trati směr Svitavy, blízko tunelu v Obřanech. Nejvíc očekávaným zážitkem byl pro nás průjezd parní lokomotivy. Tenkrát ty stroje byly ještě na tratích běžné a my byli fascinováni všemi těmi obrovskými koly, táhly v pohybu, tím funícím kolosem hrnoucím se za obrovského lomozu vpřed.
A nebo naopak vznešené a téměř tiché plachtění bezmotorových letadel v Medlánkách, další spolehlivě atraktivní podívaná; většinou spojená i s delším pěším výletem a občerstvením v batůžku; tenkrát se říkalo v chlebníku. Někdy šlo o výlet na kole; na něm jsem jezdil od dětství hodně a rád.
V pozdějším školou-povinném věku nabíraly naše hry občas určitého soft-teroristického nádechu. Od lisování mincí na kolejích městské tramvajové dráhy, kladení poplašňákových patron tamtéž; taková jejich série položená ve správném rozestupu na koleji, zahrála slušnou salvu. Jednou krajně vydrážděný řidič tramvaje zašlajfoval celou soupravu, popadl výhybkovou tyč a jal se nás honit ulicí. Nedohonil.
Vyšší ligou pak byly světelné výbuchy, nastražené za večerní tmy na nic netušící kolemjdoucí chodce. On totiž kamarád měl staršího bratra a ten již studoval střední chemičku. A určitými top zlobiváckými počiny pak bylo umisťování čoudících dymogamových tablet do klíčových dírek bytových dveří, prostorů prádelny apod.
No zasloužili bychom, že...
Pokud jsem si hrál doma, pak většinou sám; na návštěvu k nám někdo přišel spíš výjimečně. Buďto jsem něco stavěl a montoval ze stavebnic, popřípadě vlastních "materiálů" a nebo si v koutku udělal takové místo suplující vnitřní prostor autobusu nebo náklaďáku a jezdil jsem. Jako volant sloužila kulatá šroubovací klavírní stolička a místo šaltr-páky pak gumový "zvon" na čištění odpadů, patřičně přisátý k podlaze; s takovým se řadily rychlosti opravdu skvěle. Pedály byly buďto imaginární a nebo maminčin pedál od elektrického šicího stroje. Ještě ji slyším, jak mě napomíná, bych jí to nepokazil, jak jsem na to horlivě šlapal.
Jako vášnivý dětský čtenář vědecko-fantastických románů (termín sci-fi se ještě moc nepoužíval a moji oblíbení autoři byli asi nejvíc J. Verne a J.M.Troska) jsem občas postavil u sebe v pokoji kosmickou loď, popřípadě ponorku. To jsem měl velkou šanci popustit uzdu své fantazii; nešlo o exteriér korábu, nýbrž o interiér. A ten byl "vymakanej" :-)). Přisunul jsem zhruba do čtyřúhelníku několik židlí nebo křesel, udělal z nich takovou nosnou konstrukci a zároveň boční stěny lodi, přehodil to celé dekami, aby vevnitř byla tma, uvnitř si udělal patřičné posezení, umělé osvětlení, umístil různé vypínače, přepínače a ovladače, napnul mapu hvězdné oblohy nebo světových oceánů, vytrhnutých to listů z našeho domácího Atlasu světa a pak již stačilo odstartovat. Mohl jsem tak ve svých představách brázdit vesmír sem a tam, napříč Sluneční soustavou i ke vzdáleným hvězdám. No problem. A nebo proplouvat v hlubinách oceánů. Ty mapy mi pomohli představit si, že jsem "fakt dorazil až tam...".
Zážitky, byť imaginární, byly skvělé a malému chlapci to pomohlo odpoutat se od dětských starostí.