Obraty a přesahy 4.

Jak jsem se bál psů 

Před nedávnem jsem se vydal na delší okružní cestu Brnem. Cesta vedla také kolem místa, kam jsem jako malý kluk chodíval v zimě bruslit. Menší otevřené kluziště s dřevěnými mantinely umístěné v jakémsi terénním dolíku pod úrovní celého okolí. Stojím na ochozu nad kluzištěm a vzpomínám, jak tam bruslím spolu s partou mých o hodně  starších sester a jejich přátel, snad tak mezi pátým a šestým rokem svého věku. Lidé kroužili spořádaně v různě početných houfech poměrně rovnoměrným pomalým tempem kolem středu ledové plochy. Tam postávali ti, kteří odpočívali, povídali si, a popíjeli třeba horký čaj. Občas mezi těmi lidskými planetami prolétla nějaká kometa zvýšenou rychlostí, nicméně směr pohybu většinou držela totožný. 

Dívám se z ochozu dolů a vzpomínám, jak jsem se tenkrát v jednu chvíli otočil a bruslil ve směru opačném. Asi to byla jen taková impulzivně realizovaná dětská zvídavost a nebo se mi někam ztratila moje tlupa a tak jsem ji hledal někde vzadu; nevím už. Každopádně za chvíli následovalo setkání s mohutnou hybnou energií velikého muže a já pak večer skončil v nemocnici s otřesem mozku. Vlastně to nebylo až tak zlé, šlo o 'lehký stupeň'; jen jsem pár dní zvracel a bolela mě hlava. 

To ponaučení, že při pohybu proti proudu člověk nejspíš dříve či později narazí, se mi jinými formami pak v životě ještě vícekrát potvrdilo.

Ale já chtěl mluvit o psech. Ono to však dost souvisí s tímto místem. Tamtéž a v obdobném věku stojím se svým dospěláckým doprovodem nahoře na onom ochozu a koukám, jak lidé dole bruslí. A najednou šok. Zezadu na mě skočí vlčák, opře se tlapami o moje ramena, sebere mi čepici a peláší s ní pryč. Mladý pes, ještě skoro štěně povahou, ale již s 'akorátním' tělem. Jeho člověk nám s omluvou podává čepici, asi dostává 'sprdung' od mého zletilého doprovodu, ale o tom já už dnes nic nevím. Od té doby jsem se však tak bál psů, že když se nějaký objevil na obzoru, vlezl jsem mámě skoro pod sukně. Takto se to se mnou táhlo až do nějakého pozdně teenagerovského věku, jen ty projevy strachu jsem se asi naučil trochu zvládat a maskovat. A právě někdy k té dvacítce bylo v mém životě období, kdy jsme s mojí přítelkyní jezdívali do jezdeckého klubu v jisté moravské obci. Ona byla již s koňmi zkušenější, já k tomu teprve přičichl. Občas jsem to zkusil i v sedle, ale hlavně to bylo o úklidu stájí a čištění koňů, no a pak celá ta romantika kolem. Jednou pak odjel na dovolenou mladý pár, který tam byl zaměstnán jako stájníci a my dostali příležitost k brigádě; totiž na nějakou dobu je zastoupit u koňů, ale také v jejich domečku, kde jsme přebývali a pečovali o místní zvířectvo, hlavně tedy o dva psy. Tedy fenky. Jedna z nich, dobrosrdečná hravá kolie, na tu jsem si i já zvykl dost rychle. Ale pak tam byla také samice vlčáka, která byla jak se někdy říká ‚ostrá‘ a u lidí v obci měla respekt. Psi bydleli v boudách na dvorku. Na dvorku ovšem stála také místní kadibudka, takže osobnímu setkání se nedalo vyhnout. A to byla pro mne výzva, jak se brzy ukázalo, vpravdě životní. K mému velkému a milému překvapení mi ta Betyna, jak se jmenovala ta fenka vlčáková, začala dávat různými způsoby najevo svoji přízeň, takže ze mě postupně opadávaly obavy a strachy. No a světe div se, zanedlouho jsem s ní chodíval i na větší procházky do okolí obce. Nejspíš jsem se cítil docela 'borec', když jsme si to tak vykračovali po obci, já a vlčice. 

Každopádně jsem tenkrát zažil naprostý obrat ve vztahu k těmto čtyřnohým tvorům. Strach utekl tak rychle, jak tenkrát v dětství přišel. Během života jsem pak potkal mnoho psích kamarádů.