Na tříkolce

Bylo mi tenkrát kolem čtvrtého roku, vlastnil jsem krásnou červenou tříkolku a moc rád jsem na ní brázdil okolí městského činžáku, kde jsme bydleli. K tomu tříkolkovému období života se mi pojí dva poněkud dramatické příběhy. 

První se udál na Kraví Hoře; brňáci a jiní znalí místního zeměpisu vědí. Byl jsem tenkrát na procházce s maminkou. Blízko Hvězdárny začíná docela slušný sešup z kopce, chodníkem směrem ke kostelu. Chtěl jsem vyzkoušet, jak to na té tříkolce pěkně pofrčí dolů, ale bylo to poprvé a já měl za chvíli zjistit, že bez možnosti účinného brzdění, je to podnik velmi riskantní. Ona ta tříkolka měla takovou jednoduchou přední brzdičku, z dnešního pohledu spíš taková symbolická záležitost, a zadní kolečka musel mít človíček "v nohách", tedy buďto je přes řetězový převod pohánět kupředu či dozadu a nebo je také stejným způsobem udržet na uzdě. A jak mi to jelo tenkrát z kopce stále větší rychlostí, točila se víc a víc i šlapátka, až konečně přemohla mou dětskou sílu a schopnost koordinace a z kopce jedoucí vozítko se mi tak doslova 'vymklo z nohou' a jeho akcelerace nebyla již nijak omezována. Vyděšená máma za mnou uháněla téměř stejnou rychlostí, aby mě snad chytla a zadržela, ale já byl o něco rychlejší. A tak moje jízda skončila zanedlouho a naráz nárazem. Zapíchl jsem to rovnou předním kolečkem do betonového pilíře dole pod kopcem, takového toho, co umožňuje, aby po cestě prošli chodci, projelo třeba kolo, ale ne už auto. Mně se vůbec nic nestalo, ale přední vidlice tříkolky se pěkně ohnula do téměř elegantního úhlu. Na tříkolce se dalo jezdit i nadále a navíc byla takto "vylepšená" speciální modifikací svého vzhledu, takže se stala nejednou předmětem zájmu mých malých kamarádů, co že to jako mám za speciální strojovnu. Občas mi připomínala onu událost a snad trochu nabádala k větší opatrnosti. Dnes si říkám - jak se nám někdy ta rychle kmitající šlapátka života mohou vymknout z kontroly. 

Druhá příhoda s tříkolkou: šlapu si to takhle za krásného slunného dne na dvorku za domem, vykružuji brilantně malá kolečka po dláždění a svoje pravidelné záběry malýma nožkama do pedálů si diriguji krátkým slovním spojením - a pěkně na čtyři (vyšlechtěnější duše prosím prominou): „ ... | do - pr - de - le  | do - pr - ...“ , netuše, jaký že vlastně má tento výrok význam. Z okna v přízemí vykoukla zamračená starší paní, vytasila na mě z okna ruku, ve které třímala štípací kleště a prohlásila, že mě vyštípne jazyk, když nepřestanu. Jejda jak jsem se to vyděsil...nechal jsem tříkolku na místě a okamžitě jsem pelášil domů, s pláčem líčím mámě, že mi chce nějaká babka utrhnout jazyk. Jak to bylo dál si už nepamatuji; nejspíš jsem pod těmi okny už nikdy nejezdil, a to ani naprosto mlčící. No dnes se té situaci usmívám; a říkám si, jak se v nás třeba ty hudební dary probouzí a projevují někdy docela zvláštními způsoby.