Holub

 

Nedávno jsem vyhlédl z oka pokoje dolů do zatrvaněného dvora a pozoroval chvíli hejno holubů, kteří ťapkali po zemi kolem dokola mladého stromku a tu a tam sezobli nějaký drobek nebo semínko, které po cestě uviděli. Holubi, bylo jich tak asi deset, dovedně a ochotně proplétali nepravidelné trajektorie svého hledání. Trochu mi to připomnělo jistý záběr z široké indické silnice, kde obdobným způsobem mezi sebou kličkovaly různé dopravní prostředky v několika směrech tam i zpět. Občas to některé holuby přestalo zajímat a odlétli či odkráčeli jinam a nebo naopak pár přibylo, když zaregistrovali, že se tam děje něco hodného jejich účasti.
Mezi těmito všemi ptáky však vynikal svým odlišným chováním jeden jediný. Pravda, byl o kapku větší, než ostatní, což nejspíš mohlo mít na jeho přístup k životu určitý vliv. Jak jsem během krátké chvíle shledal, tento boubelatý pták, vlastně nedělal nic jiného, než že se snažil zahnat všechny ostatní pryč z onoho prostoru nadějného naleziště potravy. A prováděl to vpravdě agresivně: sekal zobákem po každém příbuzném, který se mu vyskytl nablízku, strašil druhé tak, že se na ně zhurta "rozběhl", vytláčel je svým tělem nejen o kousek stranou, ale tu a tam předvedl výkon hodný zápasníka sumó, kdy doslova hrnul před sebou potenciálního užírače "jeho" potravy doslova několik metrů úplně bokem. Vlastně jsem něco takového viděl poprvé v životě. Největší nesmyslnost však volala z toho faktu, že zatímco se tento týpek zabýval nepřetržitě odháněním těch, co mu vadili, a občas, opravdu občas klovl nérvozně do něčeho, co zahlédl během honičky, všichni ostatní z nepronásledovaných holubů kroužili svorně kolem a zobali, co jejich hrdlo ráčilo a nalezeno bylo. Vlastně mi ho bylo trochu líto, jak se sám okrádal o své užitečné.
A tak jsem si pak pomyslel něco o bajkách a těžko-poučitelnosti lidského pokolení.