Na tříkolce

Bylo mi tenkrát kolem čtvrtého roku, vlastnil jsem krásnou červenou tříkolku a moc rád jsem na ní brázdil okolí městského činžáku, kde jsme bydleli. K tomu tříkolkovému období života se mi pojí dva poněkud dramatické příběhy. 

První se udál na Kraví Hoře; brňáci a jiní znalí místního zeměpisu vědí. Byl jsem tenkrát na procházce s maminkou. Blízko Hvězdárny začíná docela slušný sešup z kopce, chodníkem směrem ke kostelu. Chtěl jsem vyzkoušet, jak to na té tříkolce pěkně pofrčí dolů, ale bylo to poprvé a já měl za chvíli zjistit, že bez možnosti účinného brzdění, je to podnik velmi riskantní. Ona ta tříkolka měla takovou jednoduchou přední brzdičku, z dnešního pohledu spíš taková symbolická záležitost, a zadní kolečka musel mít človíček "v nohách", tedy buďto je přes řetězový převod pohánět kupředu či dozadu a nebo je také stejným způsobem udržet na uzdě. A jak mi to jelo tenkrát z kopce stále větší rychlostí, točila se víc a víc i šlapátka, až konečně přemohla mou dětskou sílu a schopnost koordinace a z kopce jedoucí vozítko se mi tak doslova 'vymklo z nohou' a jeho akcelerace nebyla již nijak omezována. Vyděšená máma za mnou uháněla téměř stejnou rychlostí, aby mě snad chytla a zadržela, ale já byl o něco rychlejší. A tak moje jízda skončila zanedlouho a naráz nárazem. Zapíchl jsem to rovnou předním kolečkem do betonového pilíře dole pod kopcem, takového toho, co umožňuje, aby po cestě prošli chodci, projelo třeba kolo, ale ne už auto. Mně se vůbec nic nestalo, ale přední vidlice tříkolky se pěkně ohnula do téměř elegantního úhlu. Na tříkolce se dalo jezdit i nadále a navíc byla takto "vylepšená" speciální modifikací svého vzhledu, takže se stala nejednou předmětem zájmu mých malých kamarádů, co že to jako mám za speciální strojovnu. Občas mi připomínala onu událost a snad trochu nabádala k větší opatrnosti. Dnes si říkám - jak se nám někdy ta rychle kmitající šlapátka života mohou vymknout z kontroly. 

Druhá příhoda s tříkolkou: šlapu si to takhle za krásného slunného dne na dvorku za domem, vykružuji brilantně malá kolečka po dláždění a svoje pravidelné záběry malýma nožkama do pedálů si diriguji krátkým slovním spojením - a pěkně na čtyři (vyšlechtěnější duše prosím prominou): „ ... | do - pr - de - le  | do - pr - ...“ , netuše, jaký že vlastně má tento výrok význam. Z okna v přízemí vykoukla zamračená starší paní, vytasila na mě z okna ruku, ve které třímala štípací kleště a prohlásila, že mě vyštípne jazyk, když nepřestanu. Jejda jak jsem se to vyděsil...nechal jsem tříkolku na místě a okamžitě jsem pelášil domů, s pláčem líčím mámě, že mi chce nějaká babka utrhnout jazyk. Jak to bylo dál si už nepamatuji; nejspíš jsem pod těmi okny už nikdy nejezdil, a to ani naprosto mlčící. No dnes se té situaci usmívám; a říkám si, jak se v nás třeba ty hudební dary probouzí a projevují někdy docela zvláštními způsoby. 

 Obraty a přesahy 4.

Jak jsem se bál psů 

Před nedávnem jsem se vydal na delší okružní cestu Brnem. Cesta vedla také kolem místa, kam jsem jako malý kluk chodíval v zimě bruslit. Menší otevřené kluziště s dřevěnými mantinely umístěné v jakémsi terénním dolíku pod úrovní celého okolí. Stojím na ochozu nad kluzištěm a vzpomínám, jak tam bruslím spolu s partou mých o hodně  starších sester a jejich přátel, snad tak mezi pátým a šestým rokem svého věku. Lidé kroužili spořádaně v různě početných houfech poměrně rovnoměrným pomalým tempem kolem středu ledové plochy. Tam postávali ti, kteří odpočívali, povídali si, a popíjeli třeba horký čaj. Občas mezi těmi lidskými planetami prolétla nějaká kometa zvýšenou rychlostí, nicméně směr pohybu většinou držela totožný. 

Dívám se z ochozu dolů a vzpomínám, jak jsem se tenkrát v jednu chvíli otočil a bruslil ve směru opačném. Asi to byla jen taková impulzivně realizovaná dětská zvídavost a nebo se mi někam ztratila moje tlupa a tak jsem ji hledal někde vzadu; nevím už. Každopádně za chvíli následovalo setkání s mohutnou hybnou energií velikého muže a já pak večer skončil v nemocnici s otřesem mozku. Vlastně to nebylo až tak zlé, šlo o 'lehký stupeň'; jen jsem pár dní zvracel a bolela mě hlava. 

To ponaučení, že při pohybu proti proudu člověk nejspíš dříve či později narazí, se mi jinými formami pak v životě ještě vícekrát potvrdilo.

Ale já chtěl mluvit o psech. Ono to však dost souvisí s tímto místem. Tamtéž a v obdobném věku stojím se svým dospěláckým doprovodem nahoře na onom ochozu a koukám, jak lidé dole bruslí. A najednou šok. Zezadu na mě skočí vlčák, opře se tlapami o moje ramena, sebere mi čepici a peláší s ní pryč. Mladý pes, ještě skoro štěně povahou, ale již s 'akorátním' tělem. Jeho člověk nám s omluvou podává čepici, asi dostává 'sprdung' od mého zletilého doprovodu, ale o tom já už dnes nic nevím. Od té doby jsem se však tak bál psů, že když se nějaký objevil na obzoru, vlezl jsem mámě skoro pod sukně. Takto se to se mnou táhlo až do nějakého pozdně teenagerovského věku, jen ty projevy strachu jsem se asi naučil trochu zvládat a maskovat. A právě někdy k té dvacítce bylo v mém životě období, kdy jsme s mojí přítelkyní jezdívali do jezdeckého klubu v jisté moravské obci. Ona byla již s koňmi zkušenější, já k tomu teprve přičichl. Občas jsem to zkusil i v sedle, ale hlavně to bylo o úklidu stájí a čištění koňů, no a pak celá ta romantika kolem. Jednou pak odjel na dovolenou mladý pár, který tam byl zaměstnán jako stájníci a my dostali příležitost k brigádě; totiž na nějakou dobu je zastoupit u koňů, ale také v jejich domečku, kde jsme přebývali a pečovali o místní zvířectvo, hlavně tedy o dva psy. Tedy fenky. Jedna z nich, dobrosrdečná hravá kolie, na tu jsem si i já zvykl dost rychle. Ale pak tam byla také samice vlčáka, která byla jak se někdy říká ‚ostrá‘ a u lidí v obci měla respekt. Psi bydleli v boudách na dvorku. Na dvorku ovšem stála také místní kadibudka, takže osobnímu setkání se nedalo vyhnout. A to byla pro mne výzva, jak se brzy ukázalo, vpravdě životní. K mému velkému a milému překvapení mi ta Betyna, jak se jmenovala ta fenka vlčáková, začala dávat různými způsoby najevo svoji přízeň, takže ze mě postupně opadávaly obavy a strachy. No a světe div se, zanedlouho jsem s ní chodíval i na větší procházky do okolí obce. Nejspíš jsem se cítil docela 'borec', když jsme si to tak vykračovali po obci, já a vlčice. 

Každopádně jsem tenkrát zažil naprostý obrat ve vztahu k těmto čtyřnohým tvorům. Strach utekl tak rychle, jak tenkrát v dětství přišel. Během života jsem pak potkal mnoho psích kamarádů.

O b r a t y   a   p ř e s a h y   3.

Film Hidalgo (český název - Ohnivý oceán) mám celkově rád i když obsahuje několik scén, které považuji za slabší; ať už kvůli odplutí do mně nicneříkající žánrové oblasti nebo kvůli určité plytkosti.

Ale vyvažují to dostatečně ty pro mě silnější části a také 'koňácké' téma, protože u mě tento svět měl po určitou část života své místo.

Příběh stručně a částečně:

Frank Hopkins, syn indiánské matky a bílého otce, výborný jezdec a jeho skvělý kůň Hidalgo. Frank slouží jako kurýr pro armádu a v rámci toho doručí rozkaz vojenské jednotce, která následně zmasakruje indiánský tábor u Wounded Knee. Frank se potom léta zmítá v následcích traumatu a pocity viny utápí v alkoholu. Pracuje v estrádě Buffalo Billa; jednoho dne dostává výzvu od vlivného šejka, aby se zúčastnil 

v Arábii slavného dálkového jezdeckého závodu. Opilý Hopkins odmítá. Později však za ním přichází indiánský náčelník Orlí pero a Frankovi, který se právě probouzí se silnou kocovinou "promlouvá do duše". Právě tato scéna je v následující videoukázce.

Onen krátký rozhovor je počátkem Frankova zásadního životního rozhodnutí. Odplouvá zaoceánskou lodí, aby se závodu zúčastnil.

Zbývá snad dodat, že F. Hopkins je historicky reálnou osobou; žil v letech 1865 až 1951. Nicméně ohledně autentičnosti jeho příběhu, který je ve filmu zobrazen, existují protichůdné názory. Co se jeví jako poměrně nesporné, je Hopkinsova angažovanost pro zachování a ochranu stád mustangů.

Ať tak či onak, filmový příběh je to pěkný a kdo má rád hrdiny charakteru, otázky hledání sebe samého, smíření a zdravé sebelásky, může být ve filmu doma.

Ukázka z filmu