Přátelé, dnes tady nabízím krátkou povídku, 

inspirovanou vlastními životními událostmi. 

____________________________

Petr zastavil na okraji silnice, kousek od domu, kde bydlel jeho kolega z práce. Kolem se rozprostíralo brzké podzimní šero, vlastně již téměř tma. Tedy až do tmy to rozhodně trvalo, než vystoupil z auta, aby ho předal Jiřímu, mladému skladníkovi firmy, který měl mít vůz k dispozici pro svůj ranní výjezd na služební cestu po prodejnách společnosti. Měl jim doručit nějaké objednané zboží a převzít reklamaci k vyřízení.
Dlouho váhal Petr , než vzal telefon, aby zavolal, že je vůz k převzetí. Přemítal o tom, co to vlastně prožil, co to bylo uvnitř v autě, než se měl k tomu, aby se konečně zvedl a vystoupil.
Vracel se z pohřbu svého otce a když vypnul motor, seděl ještě chvíli a třídil myšlenky a pocity, které se v něm převalovaly. 
Svůj čas truchlení si již prožil, ke svému překvapení docela silně, už mezi tátovým odchodem a dnešním obřadem. Teď...teď to bylo spíš takové zvláštní a naléhavé hledění na realitu velké události, jakýsi pokus pochopit a uchopit fakt, že někdo tady   je a najednou už tu není, už není vůbec... a nebo je, ale nějak jinak?! 
Honily se mu hlavou protichůdné náhledy jako splašené koně. Ale po nějaké době se stádo uklidnilo a začalo se popásat... Vnímal, jak jej pozvolna víc a víc obklopuje zvláštní ticho, jakoby se zastavil čas, a ta nezvyklá  dimenze, která se tam rozprostřela, byla naplněná pokojem a jakýmsi smířením.
„Kde jsem toto už zažil?!“... vybavila se mu situace před lety, jak jde na návštěvu k mamince své manželky do Domova seniorů. Bydlela tam již devátý měsíc, v devadesátém třetím roce svého života. Jakoby tam čekala ten čas, než se "pro-rodí" do věčnosti.
Ten den byla hodně unavená, ležela v posteli a bylo pro ni namáhavé 

i zvednout si sama k ústům plastovou lahvičku se slánkou, aby se napila; hodně podřimovala a těch pár slov, co za celou dobu řekla, bylo špatně srozumitelných. 
A tak tam spolu vedle sebe jen "byli" a mlčeli.  Petr to však vnímal jako nějaké "zvláštní bytí". Nikdy předtím to takto vedle ní nezažil. 
Až nyní po letech, tady v tom autě... opět to, jak čas zapírá svou existenci a jako kdyby člověk seděl za tenkou stěnou, na jejíž druhé straně je všechno jinak...ticho, znějící akordem skládajícím se z miliónů tónů; pokojné a přitom nekonečně silné.

„...Petře, hej Petře, slyšíš mě vůbec?!  Všechno ok? 

Myslím auto...a jo vlastně... teda - hlavně ty... co, zvládli jste to?“
Promiň, tak se držte... a upřímnou soustrast.