Tenkrát před lety se prostě sbalil, vyzval otce k vyplacení podílu na rodinném majetku, na který měl nárok a uháněl z rodného domu, už už aby byl co nejdál.

A jak čas plynul, ze synových představ o životě ve "velkém světě" zbylo jen holé nic a k tomu bonus nečekaného zklamání, úpadku, nemocí, zuboženosti a všeho toho, co by nikdy nikdo nechtěl.

Vlastně možná původně ani žádné představy o své budoucnosti neměl; třeba jen plné zuby toho "života doma". 

Ale teď, teď jej pohání jediná touha - vrátit se domů. Co je však horší? Ta cesta zpět samotná anebo ty časy na dně v tom původně tolik žádoucím velkém světě. Už ani neví.

Blíží se zpět k otcovskému domu, cestu ještě nezapomněl, i když chtěl.

V hlavě se mu honí myšlenky, jak bude přijat...otcem, matkou, sourozenci a jejich rodinami. Co když se otec rozzlobí?...všechno doma bude lepší než tamto; i kdybych měl být ten nejposlednější z posledních. 

Pocity bolesti, studu, hněvu, zklamání, strachu...

Jak se blíží k domu, jeho nemocí zakalený zrak luští nějakou postavu, co stojí v bráně; a když už je dost blízko...otec, vždyť je to otec. Toho se bál nejvíc, setkání právě s ním.

Už je téměř u něj...a vidí něco, s čím opravdu nepočítal: otcova tvář není nazlobená, ani vítězoslavně povýšená, leč plná lásky a soucitu. Po tváři se mu kutálí slzy a vztahuje k němu ruce. Neštítí se jeho zablácených šatů, spíš cárů z šatů, jeho odpudivého zápachu, krvavých šrámů, mokvajících vředů na kůži...objímá jej a tiskne k sobě. Líbá ho na zaprášené tváři a nehledí na zavšivený plnovous.

Syn se domníval, že uslyší výčitky, slova pohrdání, posměchu, oprávněného odsouzení... tak už jsi zpátky, co?! hloupý naivko! smrdíš jako prase! kde máš všechno to dědictví?! a kde jsi chytil ten sajrajt?! víš co jsem se nadřel, než jsem shromáždil všechno to, co jsi ty vyhodil 

z okna?! Ani slovo výčitky, ani slovo posměchu, povýšenosti…

Ne, asi jsem tátu moc neznal.

A otec svolává služebníky, aby připravili očistnou lázeň, přikazuje ostříhat, oholit, odvšivit...ranhojiče a lékaře volá, aby ošetřili synovy rány...nechává jej pomazat vzácnými vonnými oleji...navléká osobně synovi prsten autority přináležitosti k otcovskému domu…a uspořádat hostinu ukládá, na oslavu synova návratu; a napomíná reptající domácí, kterým se těžko odpouští.

Tak toto, to mě fakt bere.